28.01.2015 18:53

Strakonický dudák

„Kdy už ten autobus konečně přijede?“ celí netrpěliví jsme před budovou školy všichni vyhlíželi náš odvoz za kulturou. Všude samá saka, kravaty a šaty. Bylo pěkné vidět lidi, které potkávám na školních chodbách v džínách, dokonce někdy i v teplákách, jak si to najednou kráčí společensky oděni. A kam jsme to vůbec jeli? Podívat se do Národního divadla na Tylova Strakonického dudáka.

Už cesta do Prahy byla zajímavá. Jelikož byl konec listopadu, začalo se pomalu stmívat, ačkoli ručičky na hodinkách neukazovaly ještě ani šest hodin. Všichni byli ve veselé náladě a trávili dlouhou cestu zpěvem nebo posloucháním písniček. Asi v půl sedmé jsme konečně dorazili do matičky Prahy. Cestou jsme spatřili krásně osvícenou Zlatou kapličku. Když jsme konečně v divadle vystoupali, po snad stovce schodů, pod střechu ND, všichni si oddechli. Zejména dámy s podpatky, které se už nemohly dočkat, až se usadí.

Nad hledištěm visel obrovský krásný lustr, který mě ihned uchvátil. Jen na můj vkus bylo vše až příliš pozlacené, ale to zřejmě dává našemu národnímu divadlu právě tu osobitost. Před sedmou hodinou vypínám svůj mobilní telefon a čekám na začátek představení. Někteří si dokonce vypůjčili i malé dalekohledy, aby lépe viděli na herce. Během představení si všímám diváků, jak zarytě sledují děj představení. Našlo se ale i pár lidí, kteří se spíše soustředili na postavy. Například od slečen sedících vedle mě jsem zaslechla, že jedna z hlavních postav, představitel Švandy dudáka, vůbec není k zahození. Nemohla jsem nesouhlasit. Musím také říct, že obdivuju, jak se herci dokážou naučit celý svůj monolog, který mimo jiné obsahoval i prvky staré češtiny a vypořádat se s ním není nic lehkého. Vystoupení se mi opravdu líbilo a bylo to skvělé ozvláštnění jinak celkem nudného týdne ve škole. Myslím si, že můžu říct, že se líbilo všem z naší skupiny. Po skončení představení jsme se plni dojmů vydali vstříc našim teplým postelím. Cesta z Prahy byla poněkud klidnější, protože většina studentů byla tak znavena, že už se téměř nikdo nezmohl na to, aby působil hluk a nepořádek. Ovšem výjimky se našly, jako všude.

Po příjezdu zpět do Vodňan jsem pozorovala znavené a rozespalé tváře, těšící se až padnou do peřin. Většinu z nás těšila myšlenka, že můžeme spát, jak dlouho chceme, a že druhý den nemusíme do školy. Spokojená a příjemně unavená z večerního zážitku jsem usoudila, že to nebylo naposledy, co jsem navštívila Národní divadlo v Praze.


Autor: Anna Kramlová, Trivis, 2. A

Národní divadlo

Tisknout



Vodňany

Vodňany

TRIVIS, a.s.

TRIVIS - Střední škola veřejnoprávní Vodňany, s.r.o.

TRIVIS - Střední škola veřejnoprávní Vodňany, s.r.o.

Palackého 81
389 01 Vodňany